Dlouhodobé nenalezení práce. Jak je na tom vaše psychika?

V tomto článku se více zaměříme na problematiku dlouhodobého nenalezení práce. Pokud práci nemůžete najít dlouho je to určitě frustrující, stresující, deprimující. Navíc vás na pohovor pozvou, máte z něj dobrý pocit, ale poté? Dali přednost jinému uchazeči.

Každý z nás to zažil a to minimálně jednou. Hledáte práci, ale dlouho jí nemůžete najít. Na pohovory sice chodíte, pohovor dopadne i docela dobře, vy plní naděje čekáte na možnou kladnou odpověď, ale poté příjde e-mail, že jste sice byli dobří, ale dali přednost jinému uchazeči. Když se to stane jednou, dvakrát, třikrát docela to ujde. Říkáte si, že přeci to nemůže vyjít hned napoprvé. Pokud, ale dostáváte odmítavý e-mail asi popáté či poosmé už uvažujete, zda něco neděláte špatně.

Navíc takové odmítnutí hodně ovlivňuje psychiku. Vlastně odmítnou vás, vaše schopnosti, vaše dovednosti, vaše pracovní nasazení, které mnohdy zhodnotili pouze rychlým pohovorem. Najít práci není v dnešní době snadné. Kromě toho, že na jednu pracovní pozici je několik kandidátů, je mnoho pozicí, kde do inzerátů napíší něco úplně jiného, než pak od vás očekávájí. Existuje řada podvodných firem, kde čekají, že jim za minimum peněz budete odvádět co nejvíce práce.

V takovouto chvíli, kdy nemůžete dlouho najít práci, nesmíte klesat na mysli a nepropadat depresi. Varováním může být i příběh Dominiky. „V loni jsem přišla o práci. Ze dne na den mi šéf řekl, že mé oddělení ruší k zítřejšímu dni. Já a mých deset podřízených jsme tak byli bez práce. Neudělala jsem žádný problém, vše bylo v pořádku, moje výsledky, moje pracovní nasazení, prostě vše jsem podle slov šéfa dělala dobře. Přesto jsem bez práce. Prvních pár dní jsem byla hodně smutná a naštvaná. Kdybych alespoň něco udělala špatně. Během prvního měsíce jsem si odpočinula, uklidila dům a upravila zahradu. Zároveň sestavila životopis a obesílala různé firmy. Chodila na pracovní pohovory a dostávala záporné odpovědi. Asi po osmi měsících bezradného shánění práce jsem zcela rezignovala. Nikdo mě nechtěl zaměstnat. Byla jsem zkrátka zbytečná. V tu chvíli u mě začala pořádně propukat deprese a stavy úzkosti. Dokonce jsem si chtěla i sáhnout na život, tak daleko jsem došla. Doma mě také nikdo nepodpořil, spíše dělali, že to nevidí. Nyní chodím na pravidelné terapie a doufám, že brzo budu schopná navázat tam, kde jsem skončila před depresemi.“